Rozjímavá lyrika před závěrem Velikonočního festivalu duchovní hudby

Dvouvěté Aleluja Petera Grahama nastoupilo hned po Zpěvech k Bílé sobotě tak, jak se oba skladatelé před více než třiceti lety domluvili. Úvod skladby je založen na částečně imitačních nástupech zpěvaček na slově Aleluja a pozvolném rozrůstání a zhutňování sazby. Zde snad ještě více vyniklo výtečné a harmonické propojení hlasů a výrazů obou sopranistek, jejichž hlasy se později neméně povedeně setkávaly také s dětským sborem Kantiléna. Ačkoliv většina hudebního jazyka odpovídala více méně tonálnímu cítění a chápání, občasné disonantní koření se objevovalo především ve skvělých varhanních vložkách Petra Koláře, které tu a tam pročísly jinak lyrickou fakturu. Výrazným kontrastem se stala druhá část skladby, která se hudebně blížila minimalismu a která účelně a s vlastní estetikou využívala prvky raného baroka – samotný začátek této plochy tak zněl (s notnou dávkou nadsázky), jako osobitá kombinace úvodních slavnostních fanfár Monteverdiho Orfea a výběru ze skladeb Steva Reicha. Skladba tak získala slavnostnější ráz, ale současně si uchovala soudobé kompoziční ostří. Zásadní pochvalu si zaslouží dětský sbor Kantiléna pod vedením Michala Jančíka, který se skvěle vypořádal s nelehkou skladbou a dokázal si udržet velmi dobrou intonační, dynamickou i rytmickou jednotu. Jediná případná – a opět poměrně malicherná – výtka směřuje podobně jako v předchozím případě ku konci skladby, který sice nebyl příliš rozcinkán perkusemi jako Zpěvy k Bílé sobotě, zato působil až nezvykle staticky, homogenně a blokově. Toto vše umocňovala bohatá sazba, které v tomto kontextu s největší pravděpodobností příliš nevyhovoval ani akustický prostor kostela. Podobně jako u předchozího díla se však jedná o drobné poznámky, které jsou toliko námětem k případnému zamyšlení.

Závěr večera patřil třívětému Te Deum laudamus Františka Gregora Emmerta pro sóla, dětský sbor a komorní orchestr. Byť v obou předcházejících skladbách zazníval rovněž i jakýsi teskný podtón, hlavní hudební sdělení bylo bezpochyby hřejivé a místy až slavnostní – Emmertovo Te Deum laudamus, které původně vzniklo na objednávku Ivana Sedláčka, zakladatele a dlouhodobého sbormistra Kantilény, je spíše křehké, intimní a introvertní a je spíše osobní modlitbou než chvalozpěvem.

Vzhledem ke vzniku skladby je pochopitelné, že výrazný prostor dostává právě sbor, který se víceméně střídá s plochami orchestru, který Emmert mistrně využívá ke kratičkým, ale nesmírně sugestivním hudebním obrazům. Obzvláště druhá věta Te gloriosus Apostolorum chorus přináší nápadité instrumentální kombinace a současně využívá efektní prostupování hlasů sboru a sólistek. Zajímavým prvkem je také účel sboru, který vždy klidní vyhrocenější a dramatičtější úseky a občasné šarvátky – především v závěrečné větě Tu Rex gloriae – mezi žesťovou a smyčcovou sekcí. Hudba sama tak akcentuje, že skutečné těžiště (nejen) této modlitby a oslavy neleží v pyšných trubkách, ale v pokorných a ztišených lidských hlasech. Ani v tomto případě nelze nastudování a provedení cokoliv vytknout – dirigent Pavel Šnajdr dokázal s instrumentalisty Brno Contemporary Orchestra vhodně volenou dynamikou i jemnými tempovými změnami intuitivně podpořit inherentní zvukovou barevnost díla a současně dbal na tolik zásadní intimní a lyrické vyznění díla. Dětský sbor Kantiléna pod vedením Michala Jančíka byl nicméně oprávněně hlavní hvězdou skladby. Také zde se s nesnadnou kompozicí vypořádal bez sebemenších problémů a s intonační, rytmickou, dynamickou i výrazovou jednotou.

Čtvrteční koncert nabídl současná duchovní díla, která ke svým posluchačům hovoří vstřícným a laskavým hudebním jazykem. Zůstává tedy s podivem, že původnímu provedení zabránila – z dnešního úhlu pohledu snad již i úsměvná domněnka, že tyto skladby Pavla Zemka Nováka a Petera Grahama byly „jako v pekle“ a že by se farníkům nelíbily. O tom, zda se hudební vnímání posluchačů proměnilo, ať již vlivem přirozeného vývoje, nebo souvislým vzděláváním ze strany Velikonočního festivalu duchovní hudby, si nedovoluji spekulovat. S jistotou však tvrdím, že 4. dubna v kostele sv. Janů zazněla výtečná hudba ve skvělém provedení, která rozjímavě a lyricky ozdobila 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby.

Pavel Zemek Novák: Zpěvy k Bílé sobotě pro dva soprány, varhany a komorní orchestr

Peter Graham: Aleluja pro dva soprány, dětský sbor, varhany a komorní orchestr

František Gregor Emmert: Te Deum laudamus

Aneta Podracká Bendová, Jana Vondrů soprán

Kantiléna, sbormistr Michal Jančík

Brno Contemporary Orchestra, dirigent Pavel Šnajdr

Autor recenze: Lukáš Pavlica

Recenzi najdete ZDE.