Recenze uveřejněna na: UCPS

V neděli 19. září 2010 v 19:30 se v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně uskutečnil Slavnostní koncert duchovní hudby k příležitosti významného jubilea skladatele Františka Emmerta. Spolupráce mezi Kantilénou – sborem dětí a mládeže při Filharmonii Brno a Františkem Gregorem Emmertem (* 19. května 1940, Dvojhradí, okr. Teplice) trvá již 33 let a byla prospěšná na obě strany ‐ mimo jiné dala podnět vzniku šesti skladeb, které František Gregor Emmert pro Kantilénu zkomponoval: Vánoční oratorium (1971), Dvě swingové písně (1976), Z těch polí vyroste chléb (1985), Magnificat (1999), Te Deum (2003) a Mše pro sbor Kantilény a komorní orchestr (2006). Skladbě Vánoční oratorium se navíc dostalo té cti, že byla zaznamenána na hudebním nosiči CD Kantilény Gloria in excelsis (Panton, 1994). Koncert Kantilény je tedy logickým vyústěním vzájemné kooperace.

Na začátku koncertu přivítal všechny přítomné mladý dirigent a sbormistr Jakub Klecker (* 1982), který v letech 2003‐2005 působil jako hlavní sbormistr Kantilény a v roce 2006 převzal po Ivanu Sedláčkovi (* 1932) funkci uměleckého vedoucího sboru. Součástí úvodního slova byl i životopisný přehled Františka Gregora Emmerta, který byl encyklopedicky stručný, výstižný, žel i mystifikující – mistr je autorem 24 symfonií, nikoli 23. První skladbou koncertu bylo Emmertovo Magnificat (1999) pro dětský sbor, které mělo premiéru 25. prosince 1999 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně v interpretaci sboru Kantiléna, Hany Šrubařové (soprán), Mariky Žákové (mezzosoprán) za řízení Ivana Sedláčka. Jak vlastně tato skladba vznikla? František Emmert glosuje: „Dne 11. ledna 1999 přišel za mnou do vyučování na JAMU Ivan Sedláček s přáním, zdali bych pro Kantilénu nenapsal Magnificat...“ Tím byl dán podnět ke zkomponování pozoruhodné skladby v šestihlasé nové tonalitě s použitím heterofonie (uzpůsobené harmonické souznění) a rytmicko melodických modelů, koloratury a echotechniky. Skladba je napsána pro čtyřhlasý sbor, který je doplněn dvěma sólovými hlasy – sopránem (Hana Škarková, rozená Šrubařová) a altem (Jana Wallingerová, rozená Štefáčková). Sólové hlasy však zde nemají dominantní úlohu, jak tomu většinou bývá, ale naopak splývají se sborovými hlasy a podílí se tak na bohatých zvukových rejstřících sboru, jehož jsou součástí, čímž vytváří zvukově nádherný celek. Přestože bylo Magnificat původně zkomponováno a capella, na koncertě zaznělo s varhanami, jelikož autor do skladby dodatečně vsunul mezivěty královského nástroje. Kompozice tím na jednu stranu zvukově získala, ale zároveň se stala interpretačně náročnější. Podobně je tomu např. u skladby Missa brevis Zdeňka Pololáníka (* 1935), jejíž poslední část Agnus Dei je napsána pro sbor a capella, avšak k závěrečným tónům vokálů se přidávají varhany,

které dílo zakončí. Takové skladby prověří intonační stálost každého sboru. Přestože Kantiléna zpívala přesvědčivě, intonačně jemně klesla, což bylo slyšet v okamžiku, kdy se ke sboru připojil varhanní pozitiv, na který hrál Jakub Janšta (* 1979). Přesto skladba vyzněla výtečně a byla nejlepším repertoárovým číslem večera.

Poté následovala vokální díla ‐ Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525‐1594): Ecce nunc benedicite; Adoramus te, Christe; Innocentes; Francis Poulenc (1899‐1963): Litanie a la Vierge Marie a varhanní skladba Petra Ebena (1929‐2007): Boží mzda (8. část z cyklu Job), jež byla příjemným zpestřením koncertu. Varhaník Jakub Janšta zde zaujal interpretační vyspělostí i nápaditou registrací skladby.

Na závěr koncertu zaznělo Emmertovo Te Deum (2003). Autor tuto kompozici napsal pro dětský sbor, sopránové a mezzosopránové sólo a komorní orchestr (flétna, altová flétna, clarina, 3 trubky, basová trubka, 3 lesní rohy, harfa, drobné bicí nástroje a smyčce) nebo varhany na latinský text. Skladba zazněla v premiéře 11. dubna 2004 v chrámu sv. Jiří ve Vídni v interpretaci sboru Kantiléna, Hany Šrubařové (soprán), Markéty Kubínové (alt), komorního orchestru Státní filharmonie Brno za řízení Ondřeje Kukala (* 1964). Ve dnech 15. a 16. dubna 2004 byla tato skladba provedena v Besedním domě v Brně v orchestrální verzi. Pro další reprízy byl orchestr zastoupen varhanami.

Je zajímavé, že Emmert pojal text Te Dea intimně, ačkoli bychom v rámci ustálené tradice čekali hymnický hlahol. Intimnímu vyjádření také odpovídá dynamický stupeň piano, který s výjimkou některých míst ve skladbě převládá. V závěru skladby opět zaznívají úvodní verše Te Dea. František Emmert to vysvětluje: „Je tím tak naznačeno, že modlitba stále trvá.“ Skladba je zakončena zpěvem sólového altu: „ Te Deum laudamus: Te Dominum confitemur.“ Ivan Sedláček o této skladbě řekl: „Te Deum pokládám za nejzdařilejší skladbu pro Kantilénu.“ Že jde o skladbu kvalitní a zároveň interesantní potvrdili posluchači, kteří po jejím doznění dlouho aplaudovali nejen účinkujícím, ale i samotnému autorovi.

Slavnostní koncert duchovní hudby k příležitosti významného jubilea skladatele Františka Gregora Emmerta byl opravdovou lahůdkou. Zaujal repertoár, který byl po kompoziční stránce excelentní, navíc ve vynikající interpretaci. Na koncertě zazářila Hana Škarková (* 1978), která nadchla precizní intonací, dikcí a lehkostí tónu. Její hlas se krásně snoubil s nádherně sytým a znělým mezzosopránem Jany Wallingerové, která rovněž podala obdivuhodný výkon. Zaujala mě vyspělost a homogennost sboru. Obě sólistky spolu se sborem přesně reagovali na citlivé povely

dirigenta Jakuba Kleckera ‐ bylo slyšet a z mimiky tváří vidět, že všichni interpreti se dílu zcela oddali.

Kantiléna se pod taktovkou Jakuba Kleckera ukázala ve výborné formě a prokázala, že je schopna interpretovat i tak náročná díla soudobých autorů, jakým je Emmertovo Magnificat (durata 13 minut) či Te Deum (durata 23 minut) – v jejich podání se rozzářila jako drahokam. Je jen škoda, že počet posluchačů neodpovídal významu této události. Kdo přišel, určitě nelitoval. Koncert ukázal, že Emmertova hudba je sice náročná, ale pro svoji kvalitu a invenci dokáže posluchače oslovit. Lze si jen přát, aby jeho tvorba zněla častěji – pro svoje kvality si to rozhodně zaslouží!

Rozhovor se zakladatelem Kantilény v časopisu Harmonie 11/2002. Autorka Jana Slimáčková.

Autor: Lucie Pelíšková Zdroj: Opus musicum, roč. 41/2009, č. 1.

Autor: Vladimír Maňas Zdroj: Opus musicum, roč. 42/2010, číslo 5.

Zde si můžete přečíst krátkou recenzi, která vyšla v Brněnském týdeníku

http://www.brnenskytydenik.cz/200908251476/spolecnost/to-nejlepsi-z-olympiady-na-festivalu-spilberk.html 

a zde poslechnout hudební pořad v rádiu:

http://www.rozhlas.cz/mozaika/hudba/_zprava/623568 (od 03:03 min.)

Ve čtvrtek 4. 6. 2009 se Kantilénka - nejstarší přípravné oddělení Kantilény s velkým úspěchem  zúčastnila soutěže českých dětských pěveckých sborů v rámci festivalu Svátky písní Olomouc 2009. Soutěže se zúčastnilo 17 dětských sborů ve třech věkových kategoriích - sbory předškolního věku,  sbory do 12 let a sbory do 16 let.

Kantilénka soutěžila v kategorii Olomoucký zvoneček - dětské sbory do 12 let. Ve své kategorii získala zlaté pásmo a  s celkovým počtem bodů 97 ze 100 možných  se stala jak vítězem kategorie, tak i absolutním vítězem celé soutěže.

Koncertní oddělení Kantilény, sboru dětí a mládeže při Filharmonii Brno, v současné době připravuje multikulturní divadelní projekt, jímž je světová premiéra díla Osmnáct Jeruzalémů na motivy románu Jiřího Šotoly Osmnáct Jeruzalémů (1986), která se uskuteční v průběhu května - června tohoto roku v prostorách Wannieck Gallery v Brně.

Inscenátoři se pokouší převést na jeviště původní prozaický apokalyptický příběh o středověké dětské kruciátě, která je autorovi symbolem zmanipulované bezbrannosti a zbytečné oběti velké ideji. Z hlediska současného evropského kontextu jsou tato témata velmi aktuální a díky tomu divákovi blízká. Režie se ujala mladá a nadějná režisérka Vanda Drozdová, která s Kantilénou spolupracovala již v předchozích letech, např. na inscenaci dětské opery Brundibár, kterou s úspěchem uvádělo Národní divadlo Brno.

Inscenace Osmnáct Jeruzalémů je příspěvkem mladé generace umělců z oblasti tance, výtvarného umění, hudby a divadla k připomenutí zásadních událostí, které formovaly soudobou společnost, a pokusem o vyrovnání se naší společnosti s historickými skutečnostmi.

Projekt zaštítil první náměstek primátora města Brna Daniel Rychnovský a pedagogickou a odbornou záštitu tomuto projektu poskytl prof. PhDr. Miloš Štědroň CSc.

Představení se budou konat ve dnech:

29. 5. 2009 - 19:00

30. 5. 2009 - 19:00

2. 6. 2009 - 19:00

5. 6. 2009 - 19:00

7. 6. 2009 - 17:00

Lístky si můžete zakoupit buď předprodeji v Student agency v přízemí Domu pánů z Lipé (nám. Svobody 17, tel. 542 424 242, v pracovní dny 9:00 - 18:00) či v předprodeji Filharmonie Brno (Besední ulice, tel. +420 542 211 463 a +420 539 092 811, v pracovní dny v době od 13:00 do 18:00 hodin).

Rozhovor s harfenistkou Pavlou Bartoníkovou

Pavla Bartoníková - jméno, které mi bylo v Kantiléně představeno jako jedno z prvních. Pavlinku (tak jsem ji alespoň odjakživa oslovovala) si pamatuji vždy optimisticky naladěnou s úsměvem na rtech, jako ušlechtilou bytost s úžasným hudebním cítěním a talentem, jako člověka plného lidskosti a nezaujatosti, jako kamarádku s osobitým stylem „krok-sun-krok" při volejbalovém podání, jako korepetitorku, která se mnou hodiny ochotně pilovala repertoár, ale také jako mladičkou dívku, ze které už je dnes žena brněnského hudebního světa, žena, která je hrdá na to, čemu věnovala velký kus svého života - na Kantilénu. Jak sama tvrdí, je to závislost, která poznamená celý Váš život, na kterou budete neustále vzpomínat a rádi se k ní vracet. Ale jaká je pod tou křehkou skořápkou? Jaké jsou její úspěchy na poli hudebním či osobním? Co plánuje a na co ráda vzpomíná? Měla jsem možnost se s ní opět setkat a popovídat si.

Začala bych dost klasickou otázkou: Co tě přivedlo k hudbě? Jak ses k tomu nachomýtla?

Já jsem se nachomýtla tak nějak sama. Bylo mi asi 10 let a strašně jsem hledala něco, co by mě bavilo. Tenkrát jsem dělala balet a klavír, ale hra na klavír pro mě byla hrozná dřina a velice brzy jsem zjistila, že to není můj šálek kávy. K tomu značnou měrou přispěla i babička, která klavírní hru dříve vyučovala, a tak jsem měla neustálý dohled nad jakýmkoliv pokusem o cvičení. Muzika mě ale bavila, takže když k nám do školy přišla nabídka konkurzu do pěveckého sboru, neodolala jsem a přinutila jsem svoji maminku jít tam se mnou. Zpívání bylo pro mě v tu chvíli hotovou věcí. Když jsme přišli na konkurz, Ivan Sedláček (zakladatel, sbormistr a umělecký vedoucí Kantilény - poznámka autora) požádal všechny účastníky o seřazení dle doby příchodu. Ale jakmile mě spatřil, zaznělo od něj: „Ale, ale, kdepak je to dítko od paní kolegyně?", jelikož maminku znal. Šla jsem tedy na řadu hned první. Zpívala jsem „Ovčáci, čtveráci" a v těch 10ti letech jsem si nevzpomněla na text druhé sloky. Cítila jsem se trapně, ale můj výkon sbormistr i přesto ocenil a byla jsem poslána rovnou do starší přípravky jako 1. alt s nálepkou úzkoprofilového zboží.

To je vtipné označení - úzkoprofilové zboží - vzhledem k tomu, že si tě pamatuju ve 2. sopránu...

Ano, pravdou je, že jsem asi 5 let působila v 2. altu, potom jsem přešla plynule přes 1. alt do 2. sopránu a pak už jsem byla střídavě všude kromě 1. sopránu.

Jak to bylo potom s tvojí hrou na nástroj? Přestala jsi úplně nebo sis „brnkala" někde bokem?

S klavírem jsem pokračovala už jen rok. Ale po čase jsem zjistila, že mi nějaký nástroj chybí a pořád jsem se v něčem hledala. Bohužel ve 13ti letech je trochu pozdě začínat hrát třeba na housle nebo na flétnu, navíc maminka mi odjakživa říkávala, že na dechové nástroje nejsem vůbec stavěná. Tak jsem si vyhlídla harfu.

Proč zrovna harfu? To tě napadlo jen tak, zčista jasna?

Mně se líbila harfa odmalička, navíc jsem chodila místo do školky do Filharmonie, jelikož tam hráli tatínek s maminkou. A když přehlídneš zrakem orchestr, ta harfa tam tak vznosně ční...(v tuto chvíli má Pavla velice zasněný pohled, takže soudím, že jako malé dítě ji ten nástroj musel ohromovat).

A kde jsi potom hru na harfu studovala?

Nejdříve jsem studovala soukromě u paní Chromkové, jelikož tenkrát se na ZUŠ harfa ještě nevyučovala. Rodiče teda trochu doufali, že zjistím, že harfa je stejná dřina jako klavír. Postupně jsem je přesvědčila, že je to opravdu to, co chci dělat. Ale přemluvili mě, abych šla na gymnázium, abych měla přehled i o něčem jiném. Vzhledem k tomu, že u nás v rodině jsou všichni muzikanti, tak to tatínek prohlásil za nutné se slovy: „Ať je alespoň někdo u nás v rodině normální." Po gymnáziu jsem měla jasnou volbu - konzervatoř. Tam jsem přeskočila první ročník, čímž jsem se dostala do stejného ročníku jako Jakub Klecker a Hana Oráčová (bývalá členka Kantilény, flétnistka - poznámka autora).

Pak jsi ještě někde studovala dál nebo už z tebe byla profesionální hráčka?

Mezi konzervatoří a dalším studiem jsem měla rok pauzu, kdy jsem začala hrát v orchestru Janáčkova divadla v Brně, takže jsem si krásně udělala za tu dobu repertoár, díky čemuž bylo potom jednodušší skloubit divadlo s AMU v Praze (Akademie múzických umění - poznámka autora), kde jsem si udělala bakaláře. Tam jsem pravidelně dojížděla. Bylo to takové dobrodružné, jelikož jsem skoro každý večer hrála tady v divadle, takže mě občas čas pěkně tlačil.

Stalo se někdy, že jsi nějaké představení zmeškala?

Jednou se to málem stalo, když jsme se s autobusem dostali do kolony hned u Velkého Meziříčí. Bylo mi jasné, že i kdybych velice rychle dojela do Prahy na výuku, tam se jen na nádraží otočila, nastoupila do autobusu a jela zpátky do Brna, tak už bych nestihla večerní představení v divadle, kde jsem měla hrát. Takže jsem na nejbližším odpočívadle vystoupila a rychle volala mamince, aby pro mě dojela. Nakonec to dopadlo dobře a stihla jsem vše včas, ale bylo to opravdu jen o fous.

Co bylo tvoje první představení, které si v divadle hrála?

Jakobín (opera Antonína Dvořáka - poznámka autora), kterého jsem hrála i na své první zkoušce, to si pamatuju docela přesně, protože do divadla se nastupuje jako do rozjetého vlaku, vlastně stejně jako do Kantilény. Kolegyně mě na jednu zkoušku pozvala, abych si poslechla, jak to chodí, jenže zapomněla přijít, takže jsem okamžitě „šupla" za harfu a musela hrát. Byla jsem taková strnulá. Dodnes si to vybavuju, když Jakobína hraju.

Hraješ ještě někde jinde mimo Janáčkovo divadlo?

Už před divadlem jsem hrála jako výpomoc ve Filharmonii Brno. Což je velká výhoda, protože jsem si mohla udělat symfonický repertoár a v divadle zase divadelní, takže jsem univerzální.

Ale když se na tebe člověk podívá, ty jsi vždycky byla taková útlá, drobná...(zde mě Pavla přerušila)

Já jsem náhodou teď přibrala! (smích)

...Tak to pozor! J No ale přesto, leckdo by si mohl myslet, že tě ta harfa musí povalit a že je to šílená dřina ji vůbec udržet, natož pak na ni hrát. Odhalíš nám to tajemství, do kterého je celá tato domněnka zahalena?

Dá se říct, že to celé je opravdu jen domněnka, protože když se na harfu hraje, většina váhy je na zemi a zbytek držíš na kolenou. Celou váhu máš na sobě jen v tu dobu, kdy mačkáš pedály, ale to je chvilinka. V podstatě veškeré problémy se zády a podobně jsou ze špatného držení těla, špatného posedu.

Prozraď mi, co ti připadalo nejtěžší, když jsi začínala hrát? Přeci jen těch strun je na harfě hodně...

Obecně nejsložitější jsou na harfě stupnice. To se těžko vysvětluje. Hrají se tzv. podklady, kdy máš prsty překroucené přes sebe a to je opravdu náročné.

Vynecháme tedy techniku a řekni mi, jaká hudba tě baví víc hrát? Je to ta symfonická nebo máš raději divadlo?

Rozhodně divadlo, do toho jsem se teď úplně zamilovala.

Plánuješ nějaké akce? Co tě v brzké době čeká?

Tak já teď plánuju hlavně mimohudební kariéru...

Já jsem slyšela, že se chystáš lidově řečeno „do toho praštit"?

Ano, budu se vdávat v srpnu. (Pavlinka je skoupá na slovo, zkoušela jsem z ní něco vytáhnout, ale opravdu marně...)

Tvůj nastávající je rovněž hudebník?

Ano, hornista z divadla (Tomáš Kopecký - poznámka autora). A musím uznat, že muzikanti jsou jedna velká rodina, protože tím, že si vezmu Tomáše, získám v divadle dalších asi 6 příbuzných (smích). Vznikne další klan.

Plánujete pravou muzikantskou svatbu?

Já jsem se zařekla, že nechci ze svatby koncert, ale to je těžké, protože všichni, kdo se dozvěděli, že se bereme, se nabídli a já je samozřejmě nechci zklamat. Ale svatba je opravdu něco jiného než koncert. Zatím jsme domluveni jen s Martinem Jakubíčkem (vynikající varhaník - poznámka autora) a za ním si pevně stojím, protože je to blízký kamarád mého nastávajícího a snad i Kantiléna si udělá čas...

Nechybí ti teď to zpívání? Přece jen jsi tu strávila 15 let...

Vzhledem k tomu že se kolem vás neustále pohybuju a jsem s vámi v kontaktu, cítím se tu pořád doma a ani mi nepřijde, že už v Kantiléně nejsem. Kdykoliv promluvím o Kantiléně, je to moje Kantiléna a tak to prezentuju. A dlouhou dobu jsem se do Kantilény vracela. Třikrát jsem vrátila kostým a třikrát jsem si ho zase vyzvedávala, protože to bylo pořád - ještě jeden koncert a ještě další...

Vídáš se s někým ze své kantilénské generace?

Tak pravidelně s Kubou Kleckerem, s Katkou Hudcovou (dnes Dvořákovou - poznámka autora) se potkávám v divadle, protože ještě stále zpívá jednoho ze tří géniů v Mozartově Kouzelné flétně (smích - Katka tuto roli zpívá odmalička). A pak s holkama, které zpívají ve VOXu (sbor VOX IUVENALIS - poznámka autora) nebo v Českém Filharmonickém sboru Brno. Dá se říct, že stále potkávám známé obličeje, které prošly Ivanovýma rukama (Ivana Sedláčka - poznámka autora).

Ty jsi dlouhou dobu v Kantiléně i korepetovala. Pověz mi, jaký to byl pro tebe pocit, pracovat s dětmi?

To byla paráda, moc mě to bavilo. Pamatuju si spoustu doučování, třeba s tebou, jak jsme omílaly několik taktů dokola a dřely jsme na těch skladbách společně, ale ty jsi byla strašně vděčná. Na tuhle práci si nemůžu stěžovat. Těšily mě ty výsledky.

Zpátky k tvé harfě. Máš nějakého oblíbeného autora, kterého hraješ, nebo konkrétní dílo?

Ani ne, toho je strašně moc a každý autor je jiný. Miluju Janáčkovy opery. Ale občas mívám problém, protože brečím a pak nevidím na noty. Když třeba dirigoval pan Štych Rusalku a vodníka zpíval Richard Novák, tak to jsem se držela zuby nehty a hrozně mě to dojímalo.

To chápu. Tak teď trochu drbů...

To už jsme snad probraly, ne? (dlouhý smích)

Řekni, se kterými dirigenty se ti nejlíp hraje? (samozřejmě mi nešlo o to, slyšet jméno Jakub Klecker...J)

(smích) Z těch, co jsou v divadle teď, je to určitě David Švec, Jakub Klecker a pan Štych...

Pociťuješ nějaký rozdíl mezi dirigentským uměním zahraničních dirigentů a našich tuzemských?

To záleží na lidech. Ale můžu uvést příklad, kdy jsme hráli Nabucca a střídal se Jakub Klecker s maďarským dirigentem Gergelym Kesselyákem, a to byla nádhera, protože oni to cítili oba stejně, takže to mělo náboj a s oběma se hrálo úžasně. To bývá problém, když se střídají dirigenti, kteří mají jiné gesto, a každý to chce jinak. Ale tohle spojení bylo perfektní.

Máš nějaké cíle ve své kariéře harfenistky? Něco, co by sis chtěla zahrát nebo zemi, kde bys chtěla vystoupit?

Takové konkrétní cíle nemám, jde mi o to hrát dobře. Kromě toho se dá říct, že mým cílem je mít rodinu, děti a skloubit to s tímhle povoláním, což samo o sobě je dost odvážný cíl.

Ještě mi prozraď nějaké tvé úspěchy. Já vím, že jsi skromná duše, ale určitě jsi někdy odehrála něco, na co jsi hrdá...

(smích) Mým největším úspěchem a zároveň překvapením v divadelní kariéře bylo představení Čajkovského Labutího jezera v pražské Státní opeře, kdy během potlesku z publika několikrát  zaznělo: „Bravo harfě!" nebo pochvala od zahraničních sólistů - zpěváků, specialistů na Wagnera, kteří mi v Japonsku po představení Tannhäusera přišli osobně poděkovat - takhle úžasně to prý zatím nikde jinde hrát neslyšeli...

Tak to je opravdu pochvala! Co tě teď v nejbližší době čeká významného? Myslím v hudebním světě...

Tady určitě musím zmínit plánovanou účast na Pražském jaru 2. června, kde budu hrát s Josefem Klíčem (známý violoncellista - poznámka autora) jeho autorskou skladbu. Mimochodem jeho maminka byla členkou Šlapanického dětského sboru (sbor, z něhož vznikla Kantiléna - poznámka autora), takže Kantilénu nacházím opravdu na každém kroku a jsem si jista, že se to ani v budoucnu nezmění...

Zde svůj rozhovor s Pavlinkou končím. Povídali jsme si spolu ještě dlouhou dobu a já se utvrdila v tom, že je to stále ta vstřícná a ušlechtilá slečna (brzo už paní), kterou jsem kdysi vídala pravidelně na zkouškách sboru. Tímto jí chci poděkovat za spolupráci na tomto rozhovoru a za příjemný večer, který jsme spolu strávily.

Lucie Karafiátová
členka sboru Kantiléna

V posledním zářijovém týdnu (22.9. – 29.9. 2008) se uskutečnila druhá část projektu v rámci mezinárodní kulturní výměny mezi Českou Republikou a Ruskou federací. Sbor při radiu a televizi Petrohrad navštívil brněnskou Kantilénu, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno. V rámci tohoto výměnného pobytu se uskutečnilo pět společných koncertů v Brně, Podolí u Brna, Praze a v Karlových Varech. Posluchači měli příležitost vyslechnout bohatý repertoár předního petrohradského souboru pod taktovkou Stanislava Gribkova i osvědčenou kvalitu pod vedením Jakuba Kleckera.

Na programu obou těles byla duchovní i lidová hudba a také tvorba předních skladatelů obou národů jako jsou Čajkovský, Šostakovič, Eben nebo Martinů. Petrohradský sbor dokonce zazpíval národní častušky v tradičních ruských úborech – sarafánech. Výběr skladeb i kvalita provedení byla obecenstvem odměňována vřelým potleskem. Na konci se oba sbory spojily a společně zazpívaly Rachmaninovu úpravu slavné skladby Bogorodice děvo, radujsja, která se stala jakýmsi vyvrcholením každého koncertu.

Doprovodný program Petrohradského sboru byl kromě koncertů zaplněn návštěvami nejrůznějších památek a přírodních krás naší země – prohlídka Moravského Krasu, návštěva zámku Slavkov, prohlídka Prahy a Karlových Varů. Pro vedení sboru byl navíc rozšířen o návštěvu jihomoravského vinného sklepa, kde měli možnost ocenit prvotřídní kvalitu produktů naší země.