Dvacetiletá (1956-1975) - Jan Vratislavský (článek z roku 1975)

Rokem 1976 vchází náš přední pěvecký sbor „Kantiléna“ do dvacátého roku své obdivuhodné umělecké činnosti. To je jistě vydatný důvod, abychom se na prahu významného jubilea poohlédli zpět a připomenuli si, jak šel život tohoto věčně mladého uměleckého organismu, jak se naplňoval jeho osud od prvých nesmělých krůčků Šlapanického dětského sboru až k dnešní dvacetileté krasavici Kantiléně, o níž je tak velký zájem nejen u nás, ale široko daleko v zahraničí.

Bylo to 6. října 1956, kdy poprvé stanul Ivan Sedláček, zakladatel a umělecký vůdce Šlapanických, především však obětavý a zapálený vyznavač dětského sborového zpěvu, před svým sborečkem. Pracoval v podmínkách, o nichž si nikdo nemůže učinit představu. Začal od zájmového pěveckého školního kroužku, pracoval s běžným hlasovým materiálem tehdejší šlapanické základní školy, bojoval s lhostejností, nepochopením, fluktuací. Zpíval takřka denně, ráno před vyučováním, odpoledne po vyučování, v neděli i o svátcích, studoval po skupinách i s jednotlivci.

Od roku 1957 se už o Šlapanickém dětském sboru začíná mluvit, protože úspěchy jeho častých vystoupení se množí a k tomu jeho jméno se objevuje s každoroční pravidelností jako vítěz tehdejších soutěží STM. Zprvu v okresním měřítku, roku 1959 s první cenou krajského kola. Téhož roku si Šlapaničtí přinášejí z pražského ústředního kola čestné uznání. To už je viditelný pokrok, znásobený v příštím roce zvláštní cenou krajské poroty, roku 1961 třetí cenou ústředního kola v Praze, roku 1962 vítězstvím v ústředním kole v Bratislavě a konečně roku 1967 bronzovou medailí celostátní soutěže výběrových dětských sborů v Havířově. Za tímto řetězem oficiálních soutěžních úspěchů se skrývá nesmírná cílevědomost a pracovní metodičnost, mířící k nejvyšším cílům. A stejně tak je tomu i s koncertními úspěchy.

Od prvých příležitostných vystoupení na kulturně společenských akcích, výchovných koncertech, přes brněnský koncert 28. října 1959, který se stal branou k uvědomělé umělecké práci, k dramaturgické koncepci, k ujasnění forem a možností uplatnění, až k hraničnímu datu vlastní éry Kantilény. Uvažme, že už počátkem roku 1960 natáčí sbor poprvé pro Čs. rozhlas, v letech 1961, 1963 a 1964 spoluúčinkuje na památných brněnských sborových festivalech, roku 1965 na Celostátním festivalu vokální tvorby v Jihlavě. Roku 1964 Janáčkova opera poprvé využívá kvalit Šlapanických k účasti v opeře Bohéma a po překvapivém úspěchu následuje Jakobín, Liška Bystrouška, Turandot a Carmen, v nichž se Sedláčkovi zpěváčci dodnes znamenitě uplatňují a co víc, svůj operní repertoár, jak ještě poznáme, dále rozšiřují. První gramofonová deska v roce 1965 (Eben) a za tři roky nato prvé televizní vystoupení mluví jasně o strmém uměleckém vzestupu sboru. S rostoucí interpretační úrovní, s širokou dramaturgickou základnou, se sebejistotou pramenící z úspěchů jde snaha o nejširší uplatnění. Šlapaničtí vskutku brzy vykročili ze svého nejbližšího okolí do moravských měst, zpívali na Slovensku, zajeli si pro vavříny do Prahy a do dalších českých měst a počínajíc rokem 1966 zajíždějí pravidelně do zahraničí. Sedláčkova dávná utkvělá představa vybudovat sbor na základě přísně uměleckých hledisek, vytvořit moderní dětské sborové těleso, začíná se naplňovat, když je zřízeno přípravné pěvecké oddělení, rozšířen hlasový výběr na řadu brněnských škol a zavedeno letní i zimní pracovní soustředění. Tyto převratné novinky v umělecko – pracovním režimu, uskutečňované asi od roku 1961, znamenaly rychlý kvalitativní interpretační skok, který posunul sbor mezi naše vedoucí tělesa. Nenásilná, plynulá proměna, ukončená roku 1967, byla stvrzena i změnou názvu sboru, který koncertem 26. prosince 1967 v Brně vstoupil do našeho povědomí jako „Kantiléna“. S uměleckou stabilizací šlo ruku v ruce i zajištění organizační a finanční, které s nevšedním pochopením vyřešilo Okresní kulturní středisko Brno – venkov převzetím funkce zřizovatele. Tím byl sbor zbaven břemene, které dosud dusilo veškerou jeho činnost a podvazovalo iniciativu. Rokem 1967 vchází sbor do slunečného období své práce, zajištěn, uznáván, oceňován.

Dosavadní obrovská pracovní investice vrací své úroky. Nelze psát o všech, ostatně to není ani účelem této stati. Stačí celkový pohled se zdůrazněním nejdůležitějších uměleckých akcí, soutěžních úspěchů a zahraničních zájezdů, abychom správně ocenili pozici, kterou Kantiléna v posledních letech zaujímá v naší vlasti i v mezinárodním měřítku. Byla navázána trvalá spolupráce se Svazem českých skladatelů s účastí na novinkových koncertech, prohloubena spolupráce s Čs. rozhlasem zvýšením počtu relací, Kantiléna se stala atraktivním účastníkem olomouckých festivalů dětských pěveckých sborů s mezinárodní účastí 1973, 1975 (tehdy napsaly Hudební rozhledy XXIV, č.12 : „...V celém pořadu ukázala Kantiléna profesionální vysokou úroveň v nejlepším slova smyslu. Její výkon je i v nejobtížnějších skladbách jistý, přesvědčující a přitom bezprostředně muzikální.“). Spolupracuje s Československou televizí, se Státní filharmonií Brno (na základě úspěchu v Prokofjevově Ivanu Hrozném domluvena trvalá spolupráce s nejbližším úkolem v Berliozově Faustově prokletí). Samostatný koncert novinek v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Brně 1975 s předpremiérou v Bratislavě (veřejná rozhlasová nahrávka) získal Kantiléně další obdivovatele z řad festivalových zahraničních hostů. Spolupráce s brněnskou operou pokračuje jednak v operách, o nichž už byla zmínka, jednak v nových inscenacích Krvavé svatby (1971), Špalíčku (1973 poprvé i s dětskou hereckou akcí), který byl později také natočen jako barevný televizní film, v Lukullově odsouzení (1974) a konečně v Borisu Godunovovi (1975).
Nadmíru úspěšnou kapitolu Kantilény tvoří zahraniční zájezdy. Prvé dva do Jugoslávie (1966, 1967) absolvovali zpěváčci ještě jako Šlapanický dětský sbor, úspěchy v dalších letech už sklízel výběrový sbor reorganizované Kantilény. Roku 1968 ve Francii, v Belgii, NSR, Jugoslávii, Rakousku, 1969 v NSR, 1970 v NDR. Roku 1971 zpívala Kantiléna v Bělehradě na festivalu Radost Evropě (celý koncert byl snímán televizí) a zpívala i na závěrečném galakoncertu vysílaném Eurovizí. Rok 1972 jí přinesl úspěchy v NSR, ve Francii, v Belgii, Polsku a páté místo v soutěžním vystoupení anglického Llangollenu. Roku 1973 koncertovala Kantiléna v Rumunsku a v NDR, mj. na zámku Pillnitz v rámci festivalu Dresdner Sommer. Příští rok, 1974, odvezla si Kantiléna po koncertech v Rumunsku a NSR „zlatou“ z belgického Neerpeltu spolu s medailí ministerstva kultury „Pro musica“, když mezinárodní porota ohodnotila její výkon 96 body ze 100 možných. Roku 1975 zpívali Sedláčkovi zpěváčci v NDR, mj. v Drážďanech na festivalu „Fest des Liedes“ (snímal rozhlas NDR) i na závěrečném galakoncertu a v červnu po koncertech v řadě slovinských měst si přivezli z jugoslávské Celje Zlatou plaketu s bodovým hodnocením 97,6 bodů ze 100 možných ! (Řezníčkův Atomus byl vyhlášen za nejobtížnější a současně nejzajímavější skladbu festivalu.) Tomu (Neerpelt, Celje) se už říká úspěch ! Připočteme – li k tomu ještě vítěznou účast na naší oficiální Svitavské soutěži výběrových sborů, 1971 „stříbrný“ a 1975 dokonce „zlatý“ vavřín, pak teprve nám vyvstane před očima náležitý obraz, co znamená Kantiléna pro české umění své oblasti.

Interpretačně vyrostl sbor na soustavném studiu vokální polyfonie, jejíž zásluhou se naučil zpívat přísně a cappella, zatímco její protipól, soudobý projev, využívající neotřelých zvukových prostředků, svou komplikovaností a výrazovými nároky rozvíjí muzikalitu, hudební představivost a tvůrčí fantazii dětí. V dramaturgii tedy sleduje Ivan Sedláček dvojí záměr : jednak důslednou stylovou linii, jednak konfrontaci dřívějších hudebních epoch s novodobými skladebnými výboji. Stále více se přiklání ke skladbám myšlenkově závažným, vyslovujícím velké obecné ideje (humanita, mírová tematika, láska k rodné zemi), posunuje tak dětskou myšlenkovou náplň k světu dospělých. Tento názorový pohled Sedláčkův má velkou oporu v řadě skladeb soudobých autorů (Kohoutek, Eben, Pololáník, Řezníček, Parsch, Matys), které spolu se sbory Zdeňka Blažka a klasickým odkazem B. Martinů jsou programovým jádrem Kantilény. Za ta léta si Kantiléna vytvořila pevné pěvecké svazky s Litevskou SSR, MLR, RSR, PLR, NDR, BLR, FRJ a stala se nenásilným propagátorem českého soudobého umění v mezinárodním měřítku.

Úspěchy Sedláčkových dětí nejsou náhodné. Je to cílevědomá letitá práce znamenitého dirigenta i poučeného metodika s jasnou představou o cíli a prostředcích, jeho výjimečného umění rozvíjet dětskou hudebnost i na dílech komplikovaných beze stopy jakéhokoliv drilu, umění dát mladým na prahu jejich prvních citových bouří estetickou výzbroj i základy pěkného lidského vztahu. V tomto směru spolu s osobitou interpretační a dramaturgickou tváří zaujímá Kantiléna a její nadšený dirigent vskutku výjimečné místo. Kéž je tomu tak i do dalších desítek jejího života !

Z archivních materiálů sboru (1976-2000)

Od poloviny sedmdesátých let Kantiléna rozšiřuje přípravné oddělení na dvě skupiny podle věku. Na 150 dětí získává diferencovaně pěvecké a hudební základy. Toto zkvalitnění umožní koncertnímu sboru, že se rychleji učí novým skladbám, a nadto může interpretovat technicky náročné skladby vysoké obtížnosti. Na objednávku sboru vznikají novinky moravských autorů (polystratofonní skladby Ctirada Kohoutka, Rud. Růžičky, moderními výrazovými prostředky vystavěné skladby Arnošta Parsche, technicky složité kompozice Petra Řezníčka, polyharmonický dvojsbor Evžena Zámečníka), stejně tak složité novinky Raichlovy, Neumannovy, Slavického aj. Všechny tyto skladby sbor nahrává v rozhlase, uvádí na festivalech, mezinárodních soutěžích a transitních koncertech. (Kdo zažil sedmdesátá a osmdesátá léta v naší zemi, ví, jak těžké bylo vycestovat. Kantiléna usilovala o to, aby překonala všechny administrativní bariéry a mohla se zúčastnit mezinárodních pěveckých soutěží. V rámci takových výjezdů uskutečňovala koncerty za večeři a nocleh. Stát nás nikdy nezabezpečil cizí měnou, ani jsme ji nemohli zakoupit.) Vynikajícího úspěchu se dostalo Kantiléně na 14. kongresu ISME (Mezinárodní společnost pro hudební výchovu) ve Varšavě. Po uvedení suity Petra Ebena Catonis moralia, jejíž délka je 12 minut, následoval potlesk, který převýšil dobu trvání skladby! Tam přítomní japonští pedagogové dali základ pozdějšímu turné do Japonska, což se ale podařilo až po dlouhých deseti letech.

Velký vliv na vývoj pěvecký přinesla spolupráce s hlasovým pedagogem Jiřím Barem. Jeho působení se datuje od února 1979 a trvalo do ledna 1989, kdy nevyléčitelná nemoc v pokračování výuky zabránila.

Novinkové skladby obohacovaly sbor nejen po technické stránce, ale i výrazově. Dnes se sluší přiznat, že také částečně zmenšovaly pozornost cenzury. Druhou částí dramaturgie bylo soustavné studium vokální polyfonie, a to především motet, tedy skladeb se sakrálním obsahem. (Madrigaly jsou interpretačně určeny zpěvákům podstatně starším.) Tyto skladby se dařilo uvádět na zahraničních zájezdech. Doma bohužel značně omezeně. Plné uplatnění nacházely při soutěžních cestách do Itálie. V roce 1977 Kantiléna získala 1. cenu na Concorso polifonico Quido di Arezzo, účinkovala ve Florencii v Palazzo vecchio (světové akustické parametry) a v dalších šesti městech. Ještě cennější trofej získala v Arezzu při druhé cestě v roce 1981. Kromě vítězství v kategorii dětských sborů se utkala ve finále s vítězi smíšených sborů, mužských, ženských a kategorie gregoriánského zpěvu a získala absolutní vítězství. Dvojsbor Evžena Zámečníka Utvořme krajinu zpěvu byl ohodnocen všemi porotci nejvyšším počtem bodů (plných sto). Také v rámci této cesty Kantiléna koncertovala opět ve Florencii a v řadě dalších italských měst a v Rakousku. V příštím roce 1982 sbor zvítězil na sborové soutěži v italském Pratu. Doma účinkuje postupně na festivalech v Jihlavě, Olomouci, Praze, Žilině, Brnu a Litomyšli. Prožívá těžké střety s ONV Brno – venkov, ztratí záštitu Okresního kulturního střediska a sbormistr se přihlásí do konkurzního řízení na místo sbormistra Státní filharmonie Brno (1983). Kantiléna se stává souborem této profesionální instituce. Do svých řad přejímá část dětí bývalého Lýskova Brněnského dětského sboru. Po dobu jejich spolupůsobení, poslední „pro věk“ odešli v roce 1989, nese název Brněnský dětský sbor Kantiléna.

Od roku 1984 nastaly Kantiléně profesionální povinnosti : každoročně nastudovat samostatný koncert - jarní, podzimní a vánoční. Kromě toho spoluúčinkovat s orchestrem v kantátové a oratorní tvorbě. Tato spolupráce nečinila sboru problémy, neboť se SFB spolupracoval už r.1975 v Prokofjevově oratoriu Ivan Hrozný za řízení B. Lišky a r. 1979 v Honeggerově Janě z Arcu s dirigentem F. Jílkem, v témže roce zvukový záznam dětských scén při nahrávce opery Jakobín bez škrtů s dirigentem J. Pinkasem. S operním souborem do té doby spoluúčinkoval v inscenacích Bohéma, Jakobín, Turandot, Carmen, Liška Bystrouška, Krvavá svatba, balet Špalíček, Lukullovo odsouzení, Boris Godunov, Vojcek, Kouzelná flétna, Ferda Mravenec, Sen noci svatojánské (scénická hudba k činohře), Carmina burana, Růže pro Johanku.

Neméně intenzivní činnost pokračuje i v dalších letech. Tak např. v roce 1986 sbor absolvuje 13 samostatných koncertů, navštíví v tehdejším NDR Lipsko a jeho koncert v Gewandhaus je snímán rozhlasem, účinkuje na festivalu v Halle (rovněž snímáno rozhlasem), účinkuje v Praze v Domě umělců na 32. přehlídce novinkové tvorby, podobně v Brně, zajíždí do Kölnu / R. a Siegburgu v NSR. V roce 1987 zajíždí do Francie a Španělska, kde absolvuje celkem 12 koncertů (2x v Barceloně, 2x v Leridě, San Sebastian, Bilbao, Santander, Tolosa, tam na soutěži získává 2. cenu), z francouzských koncertů nejvýznamnější v Lyonu a Mulhouse. V roce 1988 kromě čilé koncertní činnosti domácí jmenujme jako nejzávažnější pořízení snímku Špalíček B. Martinů s dirigentem F. Jílkem a SFB (pro Supraphon), dva koncerty v Jugoslávii a šňůra vystoupení v Řecku od severní Soluně až po jižní město Kalamata na Peloponesu. V roce 1989 se Kantiléna rozloučila s nejstarší generací bývalého Brněnského dětského sboru účastí na soutěži v Arezzu v kategorii mládežnických sborů a vcelku nešťastnou shodou společenských událostí obsadila „až“ třetí místo. (Tehdy zvítězil suverenní švédský vysokoškolský sbor, za ním se umístil chlapecký sbor z Polska, které triumfovalo svými politickými změnami, zatímco o naší zemi italské noviny na titulních stranách dokumentovaly, jak SNB v Praze rozhání demonstranty 21. srpna na Václavském náměstí …) Od roku 1990 nese sbor opět své původní jméno KANTILÉNA.

Pád komunismu v naší zemi zbavil sbor ideologického břemene. Kantiléna dostává svobodu ve výběru skladeb. Dramaturgii obohacují skladby do té doby většinou zpívané v zahraničí (moteta Gallova, Palestrinova, Lassova, Hasslerova, Victorii a dalších).

Vánoční koncerty se přesunují do kostelů a pro rekonstrukci Besedního domu vystoupení jarní a podzimní se uskutečňují zpočátku v sále B. Bakaly, později pro jeho špatnou akustiku v Mahenově a Janáčkově divadle nebo v sále Zemské sněmovny. Zde však pro její malou kapacitu někdy až ve dvou reprízách, což kladlo nemalé nároky na sboristy. Vánoční koncerty později zakotvily v katedrále a každoročně se těší velkému počtu posluchačů. V roce 1991 se uskutečnil třítýdenní zájezd po velkých městech Japonska. Předcházelo mu účinkování v chrámu sv. Mikuláše v Praze a pořízení CD ze skladeb připravovaných pro Japonsko. Snímek obdržel v roce 1992 Cenu Českého hudebního fondu za mimořádnou interpretaci. Ze spolupráce s filharmonií jmenujme alespoň Honeggrova Krále Davida, Hurníkovy Prastaré obrazy se sólistkou Magdalenou Koženou, bývalou členkou Kantilény, Ebenovy Noční hodiny nebo nový výběr sborových čísel z baletu Špalíček. Volného výjezdu do zahraničí Kantiléna využívá k častějším cestám do okolních států (Rakousko, Německo, Itálie, Francie, Řecko se zajímavou cestou na ostrov Rhodos) a většinou uvádí stylový pořad duchovní hudby PROCHÁZKA STALETÍMI. Těmito pořady rozšířila ve dvou sezónách koncertní cyklus SFB věnovaný duchovní hudbě. V téže době (18. prosince 1994) účinkovala v live pořadu na „Speciálním dnu Euroradia“. Pozitivní ohlas odborný i posluchačský dokumentují poděkování zástupce šéfredaktora stanice Vltava a p. Triboleta šéfa této akce z programového oddělení ze Ženevy.

V roce 1995 vstupuje Kantiléna do své 40. sezóny a oslavila jej slavnostním koncertem v rekonstruovaném Besedním domě. V novém nastudování se vracejí nejvýraznější tituly soudobých autorů (Řezníčkův Atomus, Ebenova suita Catonis moralia, Kohoutkovy Skalické zvony a další). V roce 1996 sbor obdržel Cenu města Brna „Ke 40. výročí své činnosti a za špičkovou interpretaci starší i moderní české hudby“.

Nejvýraznější akcí roku 1997 byl zájezd po východním pobřeží USA. Kantiléna účinkovala v sále konzervatoře v Bostonu, v New Yorku v katedrále St. Patrick, v budově OSN, v Českém kulturním středisku, v koncertním sále Mladých symfoniků ve Philadelphii, ve Washingtonu v obrovské katedrále National Shrine, v několika dalších menších městech a v kanadském Montrealu. Na sklonku roku účinkuje v Obecním domě v Praze společně s Magdalenou Koženou, koncert snímá televize a vysílá na Štědrý den.

V prosinci 1998 vydává nové CD s názvem Cantate Domino (opět se spoluúčinkováním Magdaleny Kožené a Mariky Žákové). V následujícím roce nastudovala řadu skladeb Petra Ebena, provedla dva koncerty k jeho sedmdesátinám za jeho spolupráce klavírní a varhanní a spolu s ním účinkovala na festivalu Krajina zpěvu v Šumperku. Závěr sezóny patřil zájezdu do Rakouska, Švýcarska, Francie a Německa. O letních prázdninách skupinka mladších dětí spoluúčinkovala za vedení Valerie Maťašové (přípravné sbory vede od roku 1993) na čtyřicetidenním zájezdu Národního divadla Brno s Bizetovou Carmen v Japonsku. V srpnu účinkoval na vzpomínkovém koncertu k výročí B. Martinů v Poličce s kantátou Otvírání studánek. V prosinci uvedl premiéru Magnificat brněnského autora Františka Emmerta. V roce 2000 byla tato mimořádná skladba nahrána do rozhlasu za spoluúčinkování sólistek Hany Šrubařové, Mariky Žákové a Kateřiny Hudcové. Na jaře 2000 se kromě jarního koncertu sbor podílel na abonentním cyklu pro rodiče s dětmi, spoluúčinkoval s Moravskou filharmonií v Prostějově a v Olomouci (sborové scény baletu Špalíček a Otvírání studánek) a na konci sezóny zpíval na koncertech ve Varšavě a v litevských chrámech ve Vilniusu, Kaunasu a Klaipedě.

Podzimním koncertem roku 2000 Kantiléna vstoupila do své jubilejní 45. sezóny, účinkovala na několika benefičních koncertech v brněnských chrámech a v Besedním domě v pořadu snímaném Českou televizí uvedla 100. provedení Pololáníkovy Missy brevis. Z následujících koncertů uveďme jako pozoruhodné Ceremony of Carols v prosinci v brněnské katedrále, 7. února v Adalbertinu v Hradci Králové uvedení Sanctus episcopus Adalbertus Petra Řezníčka a 25. února další slavnostní Koncert duchovní hudby k jubileu sboru v katedrále sv. Petra a Pavla a konečně úspěšný zájezd do Říma (účinkování při mši v bazilice Santa Croce in Gerusalemme a samostatný koncert tamtéž) a několik koncertů cestou.